Rodiče dětí s psychickými obtížemi, držte se!

               Mluvíme tu  o skupině lidí, která se potýká se závažnými problémy a přesto není v ničí oblasti profesionálního zájmu.  Být rodičem psychicky nemocného nebo emočně nestabilního dítěte není jenom o zátěži, kterou nese fakt, že se něco zlého děje našemu dítěti. Tato role totiž obsahuje také velmi náročnou část spojenou s vinou. Zabýváme se jí a jsme s ní konfrontováni hned z několika stran. První a asi nejtěžší součástí tohoto břímě je, co si o situaci myslíme my sami, jako rodiče nemocného dítěte. Jakým  způsobem si vysvětlujeme, že naše dítě onemocnělo. Často přijdeme s nevyvratitelnými důkazy naší viny. Je nám jasné, jak k tomu došlo. To my.  A stojí nás veškerou sílu udržet se pohromadě, nezhroutit se, neplakat, nekřičet. Vydržet tu bolest. Druhá strana, odkud přicházejí rány na naše provinilá záda,  je okolí. Je vždy s podivem, kolik dokonalých rodičů s bezchybnými, bezproblémovými a zdravými dětmi se uvolí s námi sdílet svá výchovná doporučení. To je ale ta méně zátěžová část. Ještě horší je poslouchat, v čem evidentně jsme udělali chybu a jak nesmírně neschopnými rodiči jsme. Tyto promluvy začínají mými oblíbenými slovy: “ To naše děti by nikdy….doplňte libovolné “.   Teď se ale dostáváme k tomu, co bolí každého rodiče úplně nejvíc a to je vina, kterou nám dávají samotné děti. Od obvinění, že jsme to my, kdo mohou za jeho současný stav, obvinění, že neumíme či dokonce nechceme pomoci, nezajímáme se o něj, nikdy jsme se o něj nezajímali, jsme ta  nejhorší matka/otec na světě, nenávidí nás ….Tato slova slyšet z úst bytosti , kterou jste donedávna chovali v náruči, zpívali ukolébavky a slýchávali od ní, že jste nejlepší na celém světě, je něco nepředstavitelně bolestného. Takže k našim vlastním scénářům, jak jsme tuto situaci způsobili a týrání se kolem dokola myšlenkami, které nás víc a víc vysilují, se přidávají  explicitní zaviňující výroky od našeho vlastního dítěte. Frustrace, bolest, vyčerpání a beznaděj, to jsou naši průvodci. Neustále. Od lidí z okolí už postupně nic nepřichází ,protože se situacím, kdy dojde na rady a hodnocení naučíme dokonale vyhýbat. Ale my často  nežijeme jenom s nemocným dítětem. Máme třeba další dítě. A to vyžaduje naši podporu a pozornost stejně jako to nemocné! Také máme někdy partnera. Ten má na situaci s onemocněním také  svůj názor a hypotézy. Bohužel není pravidlem, že se dokážeme vzájemně podporovat. Ani druhého rodiče, ani nemocné dítě. Také můžeme mít partnera, který není biologickým rodičem nemocného dítěte a pravděpodobnost podpory pak ještě klesá. Pokud my sami ještě máme rodiče, mohou být podporou, ale i další stranou, která nás viní. Seznam našich pochybení a míra viny je větší a větší. A k tomu většina z nás musí pracovat, fungovat v nějaké profesi, kde se očekává pokud možno bezchybný výkon.

               Tohle všechno unést je opravdu hodně, hodně těžké. Svoje děti milujeme a snažíme se jim pomoci ze všech sil. Sháníme dětské psychiatry, kteří jsou nedosažitelní, hledáme ty nejlepší dětské terapeuty, snažíme se vyjadřovat podporu, brečíme jenom, když nás nevidí, snažíme se nehádat s partnerem a všechno zvládat.

Ale když tohle čtete, nezdá se vám, že takový rodič také potřebuje pomoc? Že nebude mít sílu pomáhat svým dětem, když nerozpustí nejdříve svoji bolest? Kdy si sám nakládá břemeno viny, které nejde unést?  

Pokud máme být skutečnou oporou svým dětem – zdravým i nemocným , musíme se postarat nejprve sami o sebe. Věnovat pozornost  svému zdraví . Udržet se v takové psychické kondici, abychom ustáli občasné výkřiky o nejhorší máme/ tátovi na světě.  Zvládnout je tak, abychom v takových chvílích nezačali křičet o svém smutku, strachu a úzkosti, ale dali objetí a řekli :” Mrzí mě, že ti není dobře a cítíš to takhle. Ale já tě mám pořád ráda/rád. A nikdy se to nezmění! “

Být rodičem je těžké.

Být dítětem je těžké.

Ale jen rodič je dospělý a má možnosti vymyslet, jak oběma pomoci. Mysleme na to, až nás ovládne pocit bezmoci a beznaděje. Můžeme totiž udělat spoustu kroků, které pomohou. Můžeme začít běhat, vrátit se k chození na vycházky, plavání, čtení či háčkování. K tomu, co jsme měli rádi a už dlouho neděláme, protože nemáme čas. Opravdu ho nemáme. Proto se musíme sebrat a udělat plán podpory. Jsme to my, kdo může najít sílu pomoci sobě i svým dětem. Stačí se zastavit, vydechnout a v klidu se rozmyslet. A také můžeme požádat o pomoc. Nejsme superhrdinové. A ani jimi nemusíme být. Je úleva dokázat ukrást si čas pro sebe a jít běhat. Je úleva jít sami posedět na sluníčku. A je úleva jít si sednout k někomu, kdo bude naslouchat a nebude říkat, co všechno jsme pokazili.  Zkuste myslet taky na sebe.  Pomáhá to.

Všem rodičům přeje hodně sil,

Klára

‍